Tereza vychovávala svou dceru Veroniku od narození sama. Když byla Veronika ještě miminko, nebylo snad šťastnější maminky, než byla Tereza. V malé Verunce se viděla. Vychovávala ji s obrovskou láskou. Její tatínek zemřel dřív, než se malá narodila a Tereza se snažila vše holčičce vynahradit. Vše podřizovala dítěti. S kamarádkami se vídala méně a méně, a když, tak diskutovala jen o hračkách, vaření a péči o dítě. Verunka se na dlouhá léta stala středobodem jejího žití.

     A malá rostla a rostla. Stala se z ní krásná malá slečna, nastoupila do školky, pak do školy. Přestože na holku byla neskutečně nepořádná, Tereza po ní den co den uklízela a starala se o holčinu, která už dávno měla v domácnosti pomáhat jí.

     Když byla malá ve třetí třídě, musela Tereza na operaci se slepým střevem. Veroniku hlídala babička. Když Terezu propustili z nemocnice, vzala si dceru hned domů, aby nezameškala školu. Máma jí sice říkala, ať si ještě odpočine, ale ona měla svou hlavu. Je máma a dcera ji potřebuje.

     A přišla puberta. Všechny její kamarádky, i ty, co se v průběhu let rozvedly, už byly opět šťastně zadané. Jezdily na výlety s rodinami, na akce. I Tereza byla pořád mladá. Ještě jí nebylo čtyřicet, a co měla ze života? Znala jen úklid, vaření a starání se o dospívající holku. Snažila se Veroniku zatáhnout do domácích povinností, vysvětlovala, prosila, dokonce plakala. Ale Verunka mohla vše. Nakonec své snahy máma vzdala. Naštěstí, pěkná Veronika se nechala zapsat do tanečního kroužku. Tam také získala dobré kamarádky, a hlavně do kroužku chodívala dvakrát týdně na tři hodiny. Byly to Tereziny hodiny. Po ty tři hodiny dvakrát týdně si mohla Tereza odpočinout, zastavit se, být v klidu. Hádky s dcerou se stupňovaly, nevěděla si s ní rady a nikdo jí neuměl pomoci. Holka jako lusk, neměla výrazné problémy ve škole ani jinde, ale k mámě se chovala jako k poslednímu otroku. Když to nedávno nevydržela, vletěla do pokoje a všechen nepořádek, který tam Veronika shromažďovala, letěl z okna, byla to ona, která je špatná. Šla právě sousedka a nahlas začala nadávat. A Veronika? Ohrnula rty a vynadala mámě, že jí vše koupí nové. A pak, když už byla tma a venku nikdo nebyl, šla Tereza tajně sbírat vše, co své dceři vyhodila. Sesbírala deníček, pár sponek, propisky i medvídka na zavěšení, kterého jí před lety dala. Vyhodila spoustu nepotřebných papírů, odstřižků a kousků něčeho z plastu, co kdysi snad bylo užitečným předmětem. Vše řádně uklidila, narovnala na psací stůl v dívčině pokoji, zatímco malá princezna dávno spala. Tereza neusnula celou noc. Plakala do polštáře a litovala všeho. A zase mluvila s Patrikem. Tolik ji život zkoušel a zkouší dál. Když s Patrikem čekali své milované miminko, malovali si krásnou budoucnost. Chtěli se vzít, rodiče jim koupili byt, byli šťastní. Ale Patrik jel to ráno do práce na motorce. Jí pak přišli jen říct, že zemřel. Nosila pod srdcem malou Veroniku. Byla náhle tak sama. Ale žila, musela žít pro miminko. Pak se Verunka narodila a ona zase našla smysl života. A teď? Unavená, utahaná, s dcerou už nepodniká nic, než hádky. Proč se pořád tak hádají? Proč jí dcera opovrhuje? Když jí už nedávno řekla, že žije jako stará panna, neměla náhodou pravdu? Ale jak to má změnit? Je v neustálém kolotoči. Dělá jen pár dní v týdnu, práci, kterou si našla, když byla dcera ještě menší a nemohla pracovat denně. Ale stále jí vyvařuje, pere, žehlí, nic ta holka neudělá pro ni ani pro sebe.
     Tu noc se Tereza rozhodla, že musí vše změnit. Že už takto nemůže dál. Ráno se postavila před dceru a nadiktovala seznam toho, co bude od nynějška jejími povinnostmi. Veronika se ušklíbla: „A na co jsi tu ty?“ Copak chce po dospívající holce moc, když si má sama nachystat ráno snídani, svačinu do školy a jednou týdně umýt nádobí, jednou do měsíce pomoct s mytím oken nebo převlíkáním postelí a zbytek času ať si dělá, co chce?
 Veronika se k povinnostem postavila zády. Nesnídala, svačiny si nedělala, možná si něco koupila v bufetu. A tak se Tereza opět vrátila ke „svým“ povinnostem.
     Pak byla náhle pozvaná na narozeniny k Petře. Petra byla Terezina spolužačka ze základní školy. Než se narodila malá Veronika, vídaly se holky tak třikrát týdně, ale pak už tolik času nebylo. Navštěvovaly se pak už jen na narozeniny, kolem Vánoc, mimo to jen párkrát do roka. I Petra se pak vdala, měla rodinu. A teď se náhle potkaly ve městě. „Přijď, bude sranda, stejně mi přijde jen pár přátel,“ zvala Petra kamarádku. Už chtěla říct, že nemůže. Musí přece uklidit, vyprat, skákat své dceři kolem zadku. Pak si ale řekla, že musí. Musí se změnit, změnit svůj život, který jde od ničeho k ničemu.
     V pátek večer pootevřela dveře dětského pokoje a oznámila Veronice, že jde v sobotu pryč. „Odejdu už po snídani a vrátím se až večer. Oběd máš připravený v krabičkách v ledničce, stačí, když si ho přihřeješ v mikrovlnce.“ Chvilku se snažila Veronika vyzvědět, kam má máma namířeno. Ale pak jen mávla rukou. Už dávno jí byla máma lhostejná. Bude mít klid, sedne k počítači a vše jí bude ukradené. Zase teče slza Tereze po tváři. Kolik jí dala lásky, péče, kolik starostí jí malá přidělala. Bývala jako maličká hodně nemocná a Tereza proseděla u její postýlky spoustu nocí. Když byla maličká, byla Tereza moc pěkná mladá maminka a nejeden muž o ni projevil zájem. Ona však nechtěla svůj čas dělit mezi muže a dceru. A nový muž by nebyl Verunčin táta, neobětoval by se tolik, jako skutečný rodič. Byla to její volba, zůstat sama. Dnes už ví, že špatná volba.

     A tak se Tereza vydala v sobotu na narozeniny. Tam potkala Petra. Byl to Petřin bratranec, ale Tereza ho neznala. A byl o rok mladší, než ona. Moc si spolu rozuměli.
Když se ten večer Tereza vrátila domů, oběd našla v krabičkách, uložený v ledničce tak, jak ho tam den předem uložila. Dcera seděla u počítače, přestože měla dávno spát.

     O pár dní později byla Petrem pozvána na hory. Měl zájezd z práce, na který ji zval. A ona kupodivu pozvání přijala. Cítila, že přichází šance, která se už nebude opakovat. Veronika odjela, přes všechny protesty, k babičce. A Tereza měla další „svůj den“.
Veronika začala protestovat a dělat své mámě větší a větší potíže. Ta však byla silnější, než kdy předtím. Tu sílu jí dával cit, který dlouho nepoznala. Začínala mít Petra ráda a Petr cítil stejné pouto k ní.

     Přišel den, kdy Tereza představila svého přítele dceři. Bála se toho okamžiku, ale byla překvapená, jak dcerka zkrotla. S Petrem si rozuměla. Uvědomila si nejspíš, že se k mámě již nesmí chovat, jak se chovala? Nebo jí skončila její nanicovatá puberta? Dokonce jednoho večera přišla a dala své mámě letmou pusu na dobrou noc. Tereza pohladila svou dceru a po tváři jí opět stekla slzička. Tentokrát to ale byla slza štěstí…